Maturita, aneb (nutné) peklo až za rok a Co s matematikou?

12. dubna 2018 v 15:56 | Náťa |  Moje žvásty
Je to tu. Prváci se smějí, druháci se začínají bát, čtvrťáci vypadají jako by týden nespali a kafe bylo jejich jediným kamarádem (a že to tak i je). A my, třeťáci? Bereme to s humorem. Totiž, neříká se určitě nadarmo, že hvězdy září v září.

A o co vůbec jde? Jak jinak než maturity. Završení střední školy, zkouška dospělosti... Říkejme tomu jak chceme, každopádně pro každého, kdo chce alespoň ukončenou střední školu míti, měl by ji maturitou završiti. Tím spíše, když se od nás očekává, že budeme pokračovat školou vysokou (smích).

Abych pravdu řekla, já osobně se maturity moc nebojím. Mým největším strašákem jsou možná tak výrazy třídního profesora o češtinu a slohovka (z češtiny, z cizího jazyku si státní maturitu dávat raději nebudu, neboť jak se znám, slohovky nerada píšu pro ostatní, ale pro sebe, a pak se nemůžu divit, že se jim to nelíbí, protože nechápou mé kreativní výplody na papíru a neumí je zařadit [nebo prostě fakt neumím psát a jsem marná]). A podobně to sleduji i o spolužáků. Buď to mají na háku úplně a budou rádi, že už ze školy vypadnou (pak mě napadá, proč neodejdou rovnou, ale budiž, jejich věc - a taky věc profesorů co je stále drží na úrovni čtyřek s odřenýma ušima), nebo si prostě zazáří v září (možný případ mé osůbky, vzhledem k tomu že dobrá téma slohovek se jaksi vyčerpala už letos). Ale nikdo se úplně netřese strachy. Nikdo nešílí.

Možná je taky uklidňuje fakt, že nemáme povinnou maturitu z matematiky. Upřímně, já stále nevím, jak se k té mám stavět. Na jednu stranu na technických školách (kde studenti pak míří na školy jako ČVUT) mi přijde jako samozřejmost, že by měla být (ale neměl by se na její úkor zapomínat cizí jazyk), ale nedokážu si představit, jak z ní budou maturovat někteří gympláci. Jistě, jsme považování za elitu národa, která má mít všeobecný přehled, a to je podle mě v pořádku (i když se občas čertím nad tím, jak "humáčům" odpadne příští rok chemie, fyzika a biologie, ale my stále budeme mít dvě občanky týdně). Ale ne každý má pro matematiku vlohy, ale může mít třeba cit pro jazyky. Věřte nevěřte, nebude to letos poprvé, co na naší škole někdo bude maturovat ze tří jazyků (čeština, angličtina, ruština/němčina) a jednoho odborného předmětu (typicky zemák nebo občanka, které k jazykům patří). A znamená to snad, že to jsou lidé bez všeobecného přehledu, když jejich cit pro jazykové umění nebo třeba lidskou psychiku je silnější než logické myšlení? Neustále se nás snaží kategorizovat podle toho, jaká čísla ve škole dostáváme, ale to přece vůbec neznamená, jací jsme lidé. A teď k tomu chtějí přidat povinnou maturitu z matematiky, která může poslat k lopatě ty, kteří mohli být znamenitými v psychologii nebo třeba v mezinárodním obchodu. Že je humanitních lidí až moc? Možná ano. Ale máte pocit, že ti, kteří by šli na humanitní předměty rázem přejdou na technické školy jenom proto, že jim vnutíme povinnou zkoušku z něčeho, pro co prostě nemají vlohy? NE. To je ten zásadní problém. Buď neodmaturují vůbec, nebo s odřenýma ušima. Pokud to nezvládnou, ztratíme možnost mít i ty "humáče", kteří ať už by jich bylo sebevíce, stále mají možnost naši společnost posunout dopředu. Pokud s odřenýma ušima - hádejte co? Stejně si půjdou na své humanitní vysoké školy a o maturitě z matematiky budou dál hlásat jako o povinném zlu. Výsledek? Ještě horší situace než máme dnes.

Možná by raději stálo za to vymyslet, jak umožnit naprosté většině lidí, aby dělali to, pro co mají přirozené vlohy a nadání, než abychom je nutili dělat něco, co jim stejně nepůjde. Protože jediný možný následek je, že jim vezmeme elán či dokonce možnost pro to, v čem by mohli být opravdu dobří.
 

Soleil

18. března 2018 v 14:43 | Náťa |  Moje žvásty
Terve! Zdravím všechny, kteří chtě či nechtě čtou tento článek. Po pár dnech mám zase chuť něco napsat. O sobě.

Co se vůbec děje tak podstatného? Vůbec nic. Ale to je na tom to nejlepší. Mám volnou neděli. Jediné, co musím udělat do školy je protokol na chemii, který je už z půlky hotový, a pak si můžu dělat co chci. Ani se tolik netrápím tím, že mi rodiče vzhledem k počasí - krásná jarní zima - nepustili na výpravu se skautkami. Stejně jsem to čekala, a můžu přece dělat tolik produktivních věcí!

Fairytale...

13. března 2018 v 15:21 | Náťa |  Příběhy
Tradice se mají dodržovat, a tak vzhledem k tomu, že zatím žádnou blogovací moc nemám, jednu si vytvořím. Fairytale.

Pohádka. Nic víc nejsi. Tak proč tě stále vidím? Stále, i po tolika letech? Jednou už jsi měla odejít. Podruhé jsem se tě pokus vyhnat. Ale stále tu zůstáváš. Jako netýkavka rostoucí z nového asfaltu prodíráš si cestu na povrch mých myšlenek. Ale dotknout se nenecháš...

 


Recenze: Teror v divadle ABC (1. 3. 2018)

2. března 2018 v 0:00 | Náťa |  Moje žvásty
Ale ne, ale ne. Není to inscenací, která by byla takovým utrpením, až bych se z jejích následků musela vypsat. Tedy, to druhé dozajista platí, ale z přesně opačného důvodu, a tak bych vám chtěla předat trochu toho mého nadšení a třeba vás i nakopnout (jen obrazně), abyste se na tuto divadelní hru třeba podívali.

Co s tužkou v ruce aneb když je nuda

1. března 2018 v 16:48 | Náťa |  Moje žvásty
Na něco čekáte? Nevíte co dělat? A najednou si uvědomíte, že držíte v ruce tužku? Přináším vám 5 r e v o l u č n í ch nápadů, co s ní!

1. Doodling. Máte tužku, tak ještě čapněte papír (nebo ruku, svojí či kamaráda) a můžete začít kreslit létající draky ze kterých se stanou portály do jiných dimenzí, nebo třeba květiny surfující po moři trolejbusů! Ve fantazii se meze nekladou!

Nevýhoda: Může vám dojít papír... nebo ruce.

2. Šerm. No, ať už máte dvě ruce nebo kamaráda, který ú p l n o u náhodou má také tužtičku, můžete směle zaútočit! Nezapomeňte se krýt!

Nevýhoda: Nedoporučuji, pokud má váš kamarád jaderný arzenál.

3. Dárek! No, už se vám určitě stalo, že jste zapomněli či nestihli někomu koupit dárek k narozeninám či Vánocům. Ale nezoufejte! Máte přeci tužku! Zabalte ji ještě do dárkového papíru, nebo jen ovažte mašlí, a je to!

Nevýhoda: Kamarád se může zaleknout toho, jaký úžasný dárek jste mu dali a chtít vám ho vrátit, protože něco takového těžko oplatit.

4. Hod oštěpem! V případě, že máte pouze tužku, můžete s ní házet do dálky! Nebo i na cíl!

Nevýhoda: Před každým hodem si pro tužku musíte dojít.
Nevýhoda 2: Musíte dávat pozor, zda vám nikdo nestojí v dráze.

5. Mažoretky! Nepochybně vás fascinovalo, jak dokážou tak rychle točit s batonem a jak ho umí s takovou přesností chytit poté, co ho vyhodí do nesmírné výšky. Třeba jste i snili o tom se jednou z nich stát! Nyní máte díky vaší tužce jedinečnou příležitost si vše natrénovat!

Nevýhoda: Bezhlavé skoky za tužkou mohou býti nebezpečné.
Nevýhoda 2: Tužka vám (v horším případě někomu jinému) může spadnout na hlavu.

Vše zkoušejte na vlastí nebezpečí. Adios c:

Mladá a blbá.

26. února 2018 v 0:21 | Náťa |  Moje žvásty
Kolikrát už jsem slyšela argument, že na nějaký závěr nejsem dost stará.
Že to pochopím, až budu starší.
Že jsem mladá a blbá.

Už vás napadá, že mi napíšete, že to se mnou nikdo nemyslel zle, a že se to tak prostě říká, a že to taky takhle budu jednou říkat jiným? Tak prosím zabrzděte. Já nemám rozhodně v úmyslu někoho urážet proto, že mi zrovna tohle řekl. Věřím, že spousta lidí tyhle slova říká s těmi nejlepšími úmysly.

Jenže já se nespokojím s tím, že je věk odpověď na všechno.

Jistě, jsem na začátku svého života a nemám zdaleka tolik zkušeností jako jiní (o kterých bych zase já mnohdy ráda řekla, že jsou moc staří, aby něco pochopili - a nenalhávejme si, bývá to pravda v obou směrech). Ale mám právo, když už na nic jiného, na svobodnou řeč a svobodný názor. Ať už je jakýkoliv (vynechme ty nenávistné a ty, jejichž rozšiřování je ileální).

Chápu, že když už vystoupím někde se svým názorem, musím se připravit na případnou odezvu. A ani nevíte, jak bych byla někdy ráda, kdyby se k mým argumentům objevily protiargumenty. Protože to mě rozvíjí dál (a tu druhou osobu také). Ale co člověka nerozvíjí dál? Osobní urážky.

Víte k čemu to svádí? K rychlým soudům. Spousta lidí se ani nezamyslí nad myšlenkou, která by mohla přinést něco nového, a jen ji odsoudí, protože vyšla z úst člověka, kterému je zrovna tolik a tolik let, takže je to mladej blbeček co nic neví a nic nezažil. Ale jak to můžete vědět? A co si myslíte, že vaše reakce udělá? Akorát nás v našem názoru upevní, a navíc obě strany akorát naštve. Protáčení očí k ničemu nevede. Ale co k něčemu vede je diskuze. Diskuze, kde se vyvrací názory za pomoci faktů a ne ohraných frází jako "mladá a blbá".

Díky za přečtení a (zatím) adios.

Asi jsem ambivert.

23. února 2018 v 0:45 | Náťa |  Moje žvásty
Já vám nevím. Vždycky jsem o sobě měla mínění, že jsem zapřísáhlý introvert, mezi lidi mě nikdo nedostane a nejlepší čas je doma zachumlaná v dece s knihou.

Jenže jak jde čas, postupně od toho ustupuji. Sama se dokonce občas tlačím, abych šla tuhle na skautskou schůzku (i když bych se měla učit na test), tuhle na radu, tuhle ven jen tak na pokec a tak dále. Nebo i třeba jen ve hře jít hrát mezi více lidí a nejen do chatu, o kterým ví pět a půl procent hráčů a je malá šance, že tam mě a kamarádku někdo bude sledovat, nedejšpagetovápříšero aby se k nám přidal.

A ono to má i výsledky. Vždycky přijdu tak zvláštně nabuzená, jakobych se místo povídaní s kamarády mazlila s kočkou. Jasně, vždycky jsem vedle sebe někoho měla (i když se někteří, zvláště dříve, nedali moc považovat za pravé přátele). Ale teď mě nevyčerpává s nimi trávit čas. Teď mi to dobíjí baterky. Ale jen někdy. A jen s některými lidmi. A pořád mám svůj čas jen pro sebe stejně ráda.

Až už si člověk začne o sobě říkat, že s ním je něco špatně, a pak narazí na ten pojem - ambivert. Člověk, kterého za některých okolností může sociální interakce nabíjet energií, ale při jiných zase naopak. Tedy alespoň ve zkratce. A ono to vážně sedí. Protože přesně to jsem. Když jsem se správnými lidmi, se kterými si rozumím, je to pomalu lepší než kdybych si zalezla někam s knihou. Ale těch správných lidí je moc málo na to, abych se mohla nabíjet jen tak, a někdy i přes to potřebuji být sama.

Sama. Ne osamělá.

Vypětí všech sil

17. února 2018 v 10:59 | Náťa |  Moje žvásty
Předem upozorňuji, tento článek není žádné hluboké zamyšlení, příběh ani nic takového (kdyby na něj náhodou někdo naklikl s tou nadějí).


Jak silný asi musí člověk být, aby zvládl to vypětí na olypmiádě? Z každé strany k jeho uším sviští, že by mohl vyhrát. Skoro už tomu všichni věří, a vkládají do něj všechny své naděje. A to i u nováčků těsně před olympiádou, co teprve obhájci zlat?

You can't hide

6. února 2018 v 22:22 | Náťa |  Trocha poezie
Jako někdo jiný
tak si připadám
nejsem snad cizí?
Jen se mi to zdá

Nebo ne?

Proč ta naděje?
omílané kecy
nesyp už tu sůl!
Proč nezmizí pryč???
--
Vypadni!

Ale jednou to přijít musí...

--
Dnes ráno byly nalezeno tě-AHH!
--

Budu tu čekat.
Až budeš sám.
Neuvidíš mě.
Tím si jsem jistá.

But you'll feel it.

And they'll see through your cover, too.

I když tím skončím i já. Ale alespoň na chvíli, na malou chvíli...
budu moci zase žít svůj život.

Fàisneachd

4. února 2018 v 17:11 | Náťa |  Trocha poezie
Zelená průrva
tichá modř
plovoucí pěna
po širokém moři

šumění řeky
vlnění stromů
jako tichý tanec
domorodých kmenů

temnota padá
pohlcuje záři
která se už nikdy,
nikdy nemá vrátit

Prý až jednou
kdy nezbude lidí
jen divokost
přírody jest nadějí.


Kam dál