♫ Místečko v mém srdci ♫

2. srpna 2018 v 1:33 | Náťa |  Moje žvásty
Většina lidí se asi hned zamyslí nad potenciálními lidmi, kteří by v něm mohli být. A nebudu popírat, pár lidí se mi k mému srdci dostalo, a někteří i do něj. Někteří z nich tam jsou doteď, někteří byli nemilosrdně vyhoštěni. Ale nejsou to jen lidé, kdo tam mohou nakouknout, nebo dokonce mít přístup.
 

Vnitřní dilema aneb kam na vysokou

26. června 2018 v 23:35 | Náťa |  Moje žvásty
Tak, papír o tom, že jsem úspěšně prošla do dalšího (posledního! jupí! ...jupí?) ročníku gymnázia, už mám skoro v ruce a stejně rychle jako se blíží krásný pátek (krásný jen na začátku, po příjezdu domů mě čeká celý den utrpení... totiž, balení na tábor), blíží se ke mně neodvratně i maturita.

O té už jsem tady psala, ale není to jen o té jedné zkoušce, jednom... dobře, s písemnými zkouškami několika dnech strastí a utrpení. Přeci jen, jsem gymplák. Očekává se ode mě, že půjdu někam dál. A já asi i chci jít dál.

Dříve jsem byla tak nějak přesvědčená, že chci jít na psychologii. Zaměřit se na autismus. Aby už tolik dětí nemuselo trpět, protože jejich rodiče v dobré vůli naletí podvodníkům a špatným terapií. Ale aby i dospělí autisti dokázali přežít v tomto světě. Bum, přišla jiná profesorka na občanku, a na sen jsem se vykašlala.

Přesunula jsem svůj zájem k biologii a chemii. Tyto předměty mě ostatně i přes příšernou učitelku lákaly už na základní škole, ráda jsem objevovala svět, a tak... proč ne? Biologie mne nelákala tolik, co chemie. Ale to by nebyl problém, mohla jsem jí na obor čistě s chemií. To byl můj sen ve druháku. Přišel třeťák, návštěva ústavu experimentální botaniky. Ihned jsem chtěla jít pracovat s kytičkami. To se mne zatím nepouští. Vážně ne?

V průběhu třeťáku jsem se dala víc na hudbu. Hraní na flétnu (protože klavír už je pár let problém přivézt), zpěv. A dostala jsem se náhodou až k jednomu úžasnému zpěvákovi. Z Finska. Uchvátil mne. A začala jsem chtít jít studovat finštinu. Hrozně moc. Nemohla jsem se toho pustit. Po pár dnech rána jako z čistého nebe - na UK to je dvojobor. Co k tomu? Je mi doporučena sociologie. Nadšená, že budu socka a humáč zároveň, dozvídám se další neštěstí - na UK socka dvojobor není. Ale prej jinde jo. (Ignorujme fakt, že ta osoba doteď po půl roku - a to se dá asi považovat za kamarádku? - nepochopila, že já vážně chci jít do Prahy a ne někam na druhou stranu ČR...) Co tedy k tomu? Nebo to vzdát rovnou, předem? Hledám, hledám, jedno horší a děsivější než druhé, jen co je pravda. No, teď jsem možná něco našla. Nebo je to jen můj výmysl, iluze.

Ale já to nevzdávám. On mě život někam zavede nebo se tam zavedu sama. Nějak ale skončím. A třeba to bude líp než pod tím mostem. Třeba to bude v baráku se čtyřma titulama a pětinásobkem + 1 koček. Ne že by ta druhá část nebyla ideální.

Moc přemýšlím.

20. června 2018 v 23:10 | Náťa |  Moje žvásty
Někdy moc přemýšlím. Někdy, když je mi hůř. A někdy zase, když je mi líp. Ale i když teď je to spíše ta druhá možnost, nepřijde mi, že by to bylo o tolik lepší.

Přijdu si občas, jakoby celý můj život byl voda ve studni, rozdělená na vrstvy, každá jiná. Ale teď se nějak omylem slévají dohromady, a já netuším, kde jsem, snažím se mezi nimi alespoň udržet na hladině, když už nevím co je teď a co bylo včera, a co bylo před deseti lety mi přijde bližší než to co má být zítra...

Je to zvláštní pocit, jako bych já byla spíše nezávislý pozorovatel, který už ani moc neovlivňuje to, co dělá. Přijdu si trochu bezmocná. Ale zase ne tolik odloučená od reality. Jenom trochu, maličko šoupnutá na stranu. Ale nikdo už mě nevrátí zpátky. Ani já to neumím.

Přitom se raduji z maličkostí, a žiju si docela dobrý život, možná i takový, jako jsem si to dřív přála... asi si něco nepřipouštím, mám v sobě nějaký blok, jinak si nedokážu vysvětlit, že si přijdu nešťastnější a více "mimo" než moje já před pěti lety...

Pro mého kamaráda Mí
 


Půlnoční...

6. června 2018 v 0:01 | Náťa |  Moje žvásty
Mám občas pocit, že je to všechno nesmyslné. Celý život, systém, zajeté koleje. Nebo třeba to, že mám stále nahoře na blogu jako novinku "Přání do nového roku". No, nový rok je skoro v půlce, a já nemůžu říct, že by byl třeba lepší nebo horší než jeho přechůdce.

Proč? Protože si na jeho předchůdce nepamatuju.

Nevím čím to je, ale mám čím dál tím větší potíže si vzpomenout, co se dělo v minulosti. Vždycky jsem byla ta s úžasnou pamětí, která kamarády opravovala, když vyprávěli něco, co se stalo trochu špatně. A dnes? Mám živější vzpomínky na to, jak mi byly tři a dostala jsem k narozkám bazén než na to, co se dělo za ty roky, co jsem na střední.

Co dál je zvláštní? Jak i přes to, že přestávám věřit, že to má smysl (ale snad jo, proč jinak bych tu byla? proč jinak bychom tu všichni byli? vážně se nesmířím s vysvětlením od Camuse.), tak pociťuji malou radost z maličkostí.

Pěkný soundtrack, který mi připomněl anime, které jsem viděla před roky. To, že se můžu zhluboka nadechnout (pokud možno osamotě, protože pak přede mnou nikdo neutíká, abych ho náhodou nepochrchlala). Když si s někým píšu a já hádám, co by na to asi odpověděl, a trefím se.

Ale není tohle na životě nejdůležitější? Radost z takových malých věcí?

Než aby na sebe všichni jen bezdůvodně štěkali. Tak jako to dělají dnes a denně. Copak to přináší něco dobrého? Vím, jsem naivní. Ale neříkejte mi, že by to... postupem času, nějak nešlo. Vykašlat se na všechny ty blbosti, které jsou podle dnešních zajetých kolejí "důležité" a nahradit je něčím, co opravdu důležité je.

Každopádně, neklasifikace dneska lítají jako facky, takže jestli neprolezu do čtvrťáku a nedostanu se na jinou střední, tak mi můžete dát tipy na nějaké pěkné mosty, pod které moc neprší a není tam narváno. Díky.

Maturita, aneb (nutné) peklo až za rok a Co s matematikou?

12. dubna 2018 v 15:56 | Náťa |  Moje žvásty
Je to tu. Prváci se smějí, druháci se začínají bát, čtvrťáci vypadají jako by týden nespali a kafe bylo jejich jediným kamarádem (a že to tak i je). A my, třeťáci? Bereme to s humorem. Totiž, neříká se určitě nadarmo, že hvězdy září v září.

A o co vůbec jde? Jak jinak než maturity. Završení střední školy, zkouška dospělosti... Říkejme tomu jak chceme, každopádně pro každého, kdo chce alespoň ukončenou střední školu míti, měl by ji maturitou završiti. Tím spíše, když se od nás očekává, že budeme pokračovat školou vysokou (smích).

Abych pravdu řekla, já osobně se maturity moc nebojím. Mým největším strašákem jsou možná tak výrazy třídního profesora o češtinu a slohovka (z češtiny, z cizího jazyku si státní maturitu dávat raději nebudu, neboť jak se znám, slohovky nerada píšu pro ostatní, ale pro sebe, a pak se nemůžu divit, že se jim to nelíbí, protože nechápou mé kreativní výplody na papíru a neumí je zařadit [nebo prostě fakt neumím psát a jsem marná]). A podobně to sleduji i o spolužáků. Buď to mají na háku úplně a budou rádi, že už ze školy vypadnou (pak mě napadá, proč neodejdou rovnou, ale budiž, jejich věc - a taky věc profesorů co je stále drží na úrovni čtyřek s odřenýma ušima), nebo si prostě zazáří v září (možný případ mé osůbky, vzhledem k tomu že dobrá téma slohovek se jaksi vyčerpala už letos). Ale nikdo se úplně netřese strachy. Nikdo nešílí.

Možná je taky uklidňuje fakt, že nemáme povinnou maturitu z matematiky. Upřímně, já stále nevím, jak se k té mám stavět. Na jednu stranu na technických školách (kde studenti pak míří na školy jako ČVUT) mi přijde jako samozřejmost, že by měla být (ale neměl by se na její úkor zapomínat cizí jazyk), ale nedokážu si představit, jak z ní budou maturovat někteří gympláci. Jistě, jsme považování za elitu národa, která má mít všeobecný přehled, a to je podle mě v pořádku (i když se občas čertím nad tím, jak "humáčům" odpadne příští rok chemie, fyzika a biologie, ale my stále budeme mít dvě občanky týdně). Ale ne každý má pro matematiku vlohy, ale může mít třeba cit pro jazyky. Věřte nevěřte, nebude to letos poprvé, co na naší škole někdo bude maturovat ze tří jazyků (čeština, angličtina, ruština/němčina) a jednoho odborného předmětu (typicky zemák nebo občanka, které k jazykům patří). A znamená to snad, že to jsou lidé bez všeobecného přehledu, když jejich cit pro jazykové umění nebo třeba lidskou psychiku je silnější než logické myšlení? Neustále se nás snaží kategorizovat podle toho, jaká čísla ve škole dostáváme, ale to přece vůbec neznamená, jací jsme lidé. A teď k tomu chtějí přidat povinnou maturitu z matematiky, která může poslat k lopatě ty, kteří mohli být znamenitými v psychologii nebo třeba v mezinárodním obchodu. Že je humanitních lidí až moc? Možná ano. Ale máte pocit, že ti, kteří by šli na humanitní předměty rázem přejdou na technické školy jenom proto, že jim vnutíme povinnou zkoušku z něčeho, pro co prostě nemají vlohy? NE. To je ten zásadní problém. Buď neodmaturují vůbec, nebo s odřenýma ušima. Pokud to nezvládnou, ztratíme možnost mít i ty "humáče", kteří ať už by jich bylo sebevíce, stále mají možnost naši společnost posunout dopředu. Pokud s odřenýma ušima - hádejte co? Stejně si půjdou na své humanitní vysoké školy a o maturitě z matematiky budou dál hlásat jako o povinném zlu. Výsledek? Ještě horší situace než máme dnes.

Možná by raději stálo za to vymyslet, jak umožnit naprosté většině lidí, aby dělali to, pro co mají přirozené vlohy a nadání, než abychom je nutili dělat něco, co jim stejně nepůjde. Protože jediný možný následek je, že jim vezmeme elán či dokonce možnost pro to, v čem by mohli být opravdu dobří.

Soleil

18. března 2018 v 14:43 | Náťa |  Moje žvásty
Terve! Zdravím všechny, kteří chtě či nechtě čtou tento článek. Po pár dnech mám zase chuť něco napsat. O sobě.

Co se vůbec děje tak podstatného? Vůbec nic. Ale to je na tom to nejlepší. Mám volnou neděli. Jediné, co musím udělat do školy je protokol na chemii, který je už z půlky hotový, a pak si můžu dělat co chci. Ani se tolik netrápím tím, že mi rodiče vzhledem k počasí - krásná jarní zima - nepustili na výpravu se skautkami. Stejně jsem to čekala, a můžu přece dělat tolik produktivních věcí!

Fairytale...

13. března 2018 v 15:21 | Náťa |  Příběhy
Tradice se mají dodržovat, a tak vzhledem k tomu, že zatím žádnou blogovací moc nemám, jednu si vytvořím. Fairytale.

Pohádka. Nic víc nejsi. Tak proč tě stále vidím? Stále, i po tolika letech? Jednou už jsi měla odejít. Podruhé jsem se tě pokus vyhnat. Ale stále tu zůstáváš. Jako netýkavka rostoucí z nového asfaltu prodíráš si cestu na povrch mých myšlenek. Ale dotknout se nenecháš...


Recenze: Teror v divadle ABC (1. 3. 2018)

2. března 2018 v 0:00 | Náťa |  Moje žvásty
Ale ne, ale ne. Není to inscenací, která by byla takovým utrpením, až bych se z jejích následků musela vypsat. Tedy, to druhé dozajista platí, ale z přesně opačného důvodu, a tak bych vám chtěla předat trochu toho mého nadšení a třeba vás i nakopnout (jen obrazně), abyste se na tuto divadelní hru třeba podívali.

Co s tužkou v ruce aneb když je nuda

1. března 2018 v 16:48 | Náťa |  Moje žvásty
Na něco čekáte? Nevíte co dělat? A najednou si uvědomíte, že držíte v ruce tužku? Přináším vám 5 r e v o l u č n í ch nápadů, co s ní!

1. Doodling. Máte tužku, tak ještě čapněte papír (nebo ruku, svojí či kamaráda) a můžete začít kreslit létající draky ze kterých se stanou portály do jiných dimenzí, nebo třeba květiny surfující po moři trolejbusů! Ve fantazii se meze nekladou!

Nevýhoda: Může vám dojít papír... nebo ruce.

2. Šerm. No, ať už máte dvě ruce nebo kamaráda, který ú p l n o u náhodou má také tužtičku, můžete směle zaútočit! Nezapomeňte se krýt!

Nevýhoda: Nedoporučuji, pokud má váš kamarád jaderný arzenál.

3. Dárek! No, už se vám určitě stalo, že jste zapomněli či nestihli někomu koupit dárek k narozeninám či Vánocům. Ale nezoufejte! Máte přeci tužku! Zabalte ji ještě do dárkového papíru, nebo jen ovažte mašlí, a je to!

Nevýhoda: Kamarád se může zaleknout toho, jaký úžasný dárek jste mu dali a chtít vám ho vrátit, protože něco takového těžko oplatit.

4. Hod oštěpem! V případě, že máte pouze tužku, můžete s ní házet do dálky! Nebo i na cíl!

Nevýhoda: Před každým hodem si pro tužku musíte dojít.
Nevýhoda 2: Musíte dávat pozor, zda vám nikdo nestojí v dráze.

5. Mažoretky! Nepochybně vás fascinovalo, jak dokážou tak rychle točit s batonem a jak ho umí s takovou přesností chytit poté, co ho vyhodí do nesmírné výšky. Třeba jste i snili o tom se jednou z nich stát! Nyní máte díky vaší tužce jedinečnou příležitost si vše natrénovat!

Nevýhoda: Bezhlavé skoky za tužkou mohou býti nebezpečné.
Nevýhoda 2: Tužka vám (v horším případě někomu jinému) může spadnout na hlavu.

Vše zkoušejte na vlastí nebezpečí. Adios c:

Mladá a blbá.

26. února 2018 v 0:21 | Náťa |  Moje žvásty
Kolikrát už jsem slyšela argument, že na nějaký závěr nejsem dost stará.
Že to pochopím, až budu starší.
Že jsem mladá a blbá.

Už vás napadá, že mi napíšete, že to se mnou nikdo nemyslel zle, a že se to tak prostě říká, a že to taky takhle budu jednou říkat jiným? Tak prosím zabrzděte. Já nemám rozhodně v úmyslu někoho urážet proto, že mi zrovna tohle řekl. Věřím, že spousta lidí tyhle slova říká s těmi nejlepšími úmysly.

Jenže já se nespokojím s tím, že je věk odpověď na všechno.

Jistě, jsem na začátku svého života a nemám zdaleka tolik zkušeností jako jiní (o kterých bych zase já mnohdy ráda řekla, že jsou moc staří, aby něco pochopili - a nenalhávejme si, bývá to pravda v obou směrech). Ale mám právo, když už na nic jiného, na svobodnou řeč a svobodný názor. Ať už je jakýkoliv (vynechme ty nenávistné a ty, jejichž rozšiřování je ileální).

Chápu, že když už vystoupím někde se svým názorem, musím se připravit na případnou odezvu. A ani nevíte, jak bych byla někdy ráda, kdyby se k mým argumentům objevily protiargumenty. Protože to mě rozvíjí dál (a tu druhou osobu také). Ale co člověka nerozvíjí dál? Osobní urážky.

Víte k čemu to svádí? K rychlým soudům. Spousta lidí se ani nezamyslí nad myšlenkou, která by mohla přinést něco nového, a jen ji odsoudí, protože vyšla z úst člověka, kterému je zrovna tolik a tolik let, takže je to mladej blbeček co nic neví a nic nezažil. Ale jak to můžete vědět? A co si myslíte, že vaše reakce udělá? Akorát nás v našem názoru upevní, a navíc obě strany akorát naštve. Protáčení očí k ničemu nevede. Ale co k něčemu vede je diskuze. Diskuze, kde se vyvrací názory za pomoci faktů a ne ohraných frází jako "mladá a blbá".

Díky za přečtení a (zatím) adios.

Kam dál