Blind & Frozen

12. ledna 2018 v 21:21 | Náťa |  Trocha poezie
- inspirace písní Blind and frozen od Beast in black -

Even though
- and I admit it
I've let you down
you still went through it

Through the hard times
but the better
you saved, not for me
Now I am stuck in misery

I won't brag
about how much
it hurts me
but I must say

I miss how I
touched your heart
and held you in my arms
Now it's gone like shattered ice

Every day and night
I try to remember your warmth
it's getting harder
as the time flows by

I wish I had never
broke the promise
I gave you
back then

I wish I could ever
break the ice
that covers and blinds
my heart

Please
Warm me up
once again
with your love.
 

Ráda vás poznávám, jsem Absolutní Nula

10. ledna 2018 v 23:59 | Náťa |  Moje žvásty
Nula. Nic víc. Nic víc nejsem, na nic víc nemám. Vlastně ani není důvod se snažit, když to stejně dopadne stejně - nula, nula, nula. Slyším to pořád. Každou chvilkou, i z úst cizích lidí. Ti mě neznají... a přece si na mě ukazují. Nula, nula, nula... My, nula vám oznamujeme, že jsme... nula.


Skautský slib

7. ledna 2018 v 14:28 | Náťa |  Moje žvásty
Možná jste z mých zmínek (spíše tedy zmínky) v minulých článcích postřehli, že jsem skautka. A skautský slib bylo pro mě dosti omílané téma, když jsem ke skautu přišla. Kdy odslibuji, jestli ho už umím nazpaměť, ale to není, jak řekla moje kamarádka - vedoucí - při rozebírání té malé zelené knížečky s názvem Nováček, tolik důležité. Hlavní je pochopit, jaký význam má jeho znění a aktivně se jím řídit. Pokusím se tedy skautský zákon rozebrat tak, jak si ho vykládám já a co si z něj beru.


Skautská lilie, jeden ze symbolů českého skautingu

Pro úplnost, znění našeho skautského zákonu:

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:
Sloužit nejvyšší Lásce a Pravdě věrně v každé době,
Plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské,
Duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním.

Lze doplnit dobrovolným dodatkem: K tomu mi dopomáhej Bůh.

Co ta slova ale znamenají? Každý verš slibu značí jeden ze symbolických rámců skautingu - postupně: služba nejvyšší Lásce a Pravdě, služba sobě a služba druhým. Rozebereme si je všechny, začneme od toho nejjednoduššího.

Služba sobě
Plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské. Proč? Protože se já sama chci posouvat výše. Sice slibujeme k ohni, vlajce, vedoucím - ale hlavně k sobě. Své povinnosti chci plnit pro sebe a skautské zákony rovněž. Nikdo nebude hlídat, jestli tu a tam budu svítit ve více místnostech než je třeba, ale mně samotnou musí trknout, že to není dobré a je to zbytečné plýtvání. Skautské zákony samy o sobě jsou spíše vodítkem k tomu, jak být lepším člověkem, než opravdovými zákony, jejichž porušení se přísně trestá. Než se trestat, raději prokážu sám sobě lepší službu a udělám to lépe. Abych sama ze sebe mohla mít radost, že se zlepšuji.

Služba druhým
Ve slibu jako služba bližním a vlasti. Dnes už si sotva představíme, že by byla válka a my šli bojovat do legií, abychom naši zemi aktivně bránili. I kdyby byla válka, nejspíše proběhne tak rychle, že by se taková legie ani nestihla zorganizovat. Ale i tak bychom měli na svou zemi být hrdí. A nejen na ni, ale i ty, kteří bojovali za svobodu a práva jejích občanů. Bez nich bychom tu žili úplně jinak. A služba bližním - neznamená to, že musíme dělat vše podle ostatních. Ale když vidíme, že našemu kamarádovi není nejlíp, měli bychom se pokusit mu pomoci. Ale nejen, když jde o někoho, koho známe.

Služba nejvyšší Pravdě a Lásce
Ve většině zemí se slibuje služba Bohu. Z důvodu, že u nás není tolik věřících křesťanů ale máme výjimku (alespoň jak mi bylo vysvětleno) a Bůh je zmíněn pouze v dodatku pro ty, kteří k němu slibovat chtějí. Co je ale tedy ta Pravda a Láska? Je to duchovní rámec, který nás má vést k tomu, abychom ctili vyšší ideály. Ale nejen onu Pravdu a Lásku (které jsou napsané s velkým písmenem na začátku, stejně jako v mnohých materiálech bývá i křesťanský Bůh), ale například i svobodu.

Ke konci bych chtěla ještě jednou zmínit, že skautský slib (a koneckonců ani zákon) nemůžeme dodržovat z donucení, pro někoho jiného. Je to jen pomocné vodítko, aby každý sám žil co nejlépe dokáže. A každý si ho tedy může vykládat trochu jinak. :)

 


Přání do roku 2018

31. prosince 2017 v 23:59 | Náťa |  Důležité informace
Všem čtenářům i náhodným cestovalům, kteří sem zabloudili (a snad tu chvíli pobudou),
přeji vše nejlepší do nového roku 2018, zdraví, mnoho štěstí na blogu i mimo něj a ať se při psaní datumů moc nepřepisujete!


Hvězda na nebi

30. prosince 2017 v 17:05 | Náťa |  Moje žvásty
Jednou jsem četla, že mrtví lidé zůstávají na nebi jako hvězdy. Sledují nás, kdo pro ně byli důležití. Dávají na nás pozor.

Photo by Neale LaSalle from Pexels

Každý z nás má na nebi určitě alespoň jednu hvězdu. Ať už je to někdo z rodiny, či z přátel. Pro mě je to babička. Už tu není dva roky a je to znát. Bolístka v srdci sice ustoupila, ale v realitě tu prázdno pořád je. O Vánoce je to znát nejvíce - rodina už tolik nedrží pospolu, Štědrovečerní večeře se změnila v "každý si vezme jídlo k počítači" a kouzlo Vánoc je ta tam. Na pohádku už si nikdo ani nevzpomene. Alespoň malý stromeček nám zdobí jinak volný prostor na skříni.

Je to zvláštní, když někdo, s kým jste pár let žili a byl vám v dětství blíž než snad kdokoliv jiný odejde. Bez ohlášení, varování, nemáte šanci se na to připravit. I když víte, že se to jednou může stát, nepřipouštíte si to. Ale najednou se to stane. A vy ani nevíte, co dělat. Pak jsem si ale přečetla to o hvězdách. I když nevěřím, že to tak je doslova, je to krásné přirovnání. A já vím, že na mě jedna hvězdička kouká, a dělá všechno proto, aby se mi tu žilo i bez ní líp. Chrání mě. A já takhle jednou budu chránit další.

O zmrzlině z Itálie

27. prosince 2017 v 18:20 | Náťa |  Trocha poezie
O zmrzlině z Itálie

Ó ty zmrzlino, zmrzko,
zmrzlíku, rampouchu
odkud ty vlastně pocházíš?
Z končin teplých či ledových?
A proč teď stále o tobě sním

Ne nemysli na to
nebuď zrůdná
tak jako zmrzlina
z Itálie je svůdná
...to už o ní zas přeháním.

Vždyť já to dobře vím,
že zmrzlina z Itálie
žádná věda není
ani cesta není
jen nabádá mě dál a dál.

Proč poslechnout ji
tu zmrzlinu z Itálie
která každou chladnou nocí taje
a v létě zase zamrzá
tak ironicky jako láska

Co je to vůbec
zmrzlina z Itálie
pochází odtamtud vůbec?
Odkud jsi, tak povídej!
Svěř se nám. Hlavu neukousnem.
Možná.

V nesouladu

23. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Moje žvásty
Frekvence, na níž teď bije moje srdce prostě neladí se zbytkem těla. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem teď už skoro týden nemocná. Shonu v nákupácích jsem se úspěšně z větší části vyhla, nastydnout jsem neměla kde... a i tak už od úterního večera ležím v posteli (Vyjma čtvrtku, kdy si moje já usmyslelo, že je skvělej nápad si jít v horečce napsat velkou písemku z češtiny, abych si to netáhla až do ledna... fakt nebyl. V tomhle mě asi vejška jednou zabije.). Nebo se moje tělo jenom snaží dodržet i letos každoroční tradici, kdy bývám o vánoční i letní prázdniny nemocná. Loni se to teda nějak nevyvedlo, a tak se mi to vrací dvojnásobnou měrou teď. Nebo si to už jenom po těch pár letech co to tak bylo programuju.

Poslední dobou se to ve mně všechno tak nějak pořád bije. Těžko nacházím něco, co by se mnou ladilo déle, než pár minut. Ať už je to nálada, činnost, hudba... Jakobych uvnitř mě hrál takový Babymetal (pusťte si na vlastní nebezpečí), nemohla se rozhodnout, jestli chci být pop nebo metal, ale stejně se to ještě nerozpadá. Nebo si moje srdíčko vymyslelo vlastní stupnice, které není ani jako moll, ani Dur, ale prostě jako divná směska bez ladu a skladu, bez jakékoliv harmonie. Snad se někdy naladím na něco jiného, funkčního, jednolitého? Nebo si v sobě zjednám pořádek? Nemůžu pořád čekat na nějaký impulz zvenku. Na správnou vlnu mého okolí. Nemám hledat někoho či něco, pro co bych byla družicí, musím se nejdřív naučit vystačit si sama se sebou, najít tu správnou melodii mého srdce.

Ať tak či tak, každá možnost bude muset počkat, než se ta melodie alespoň rozhodne, odpovídat stupnicím. Na výběr moll či Dur je času dost, ale v mém aktuálním stavu si raději zalezu pod peřinu s horkým čajíčkem. A s Dorianem Grayem.

Proč (ne)jít volit?

21. prosince 2017 v 22:59 | Náťa |  Moje žvásty
Aneb když dostanete ve škole za úkol napsat úvahu na všude omílané a celou naší třídou nenáviděné téma...

Volby jsou letos, zvláště ke konci roku velmi žhavým tématem. Ať už uplynulé parlamentní (při zmínce o nich mnohým stále naskakuje na čele žíla), nebo ty stále ještě očekávané prezidentské. Před několika dny také odevzdali své hlasy studenti starší patnácti let v projektu Studentské volby. Jaký to má ale smysl? Proč nezůstat sedět doma na židli, ale jít stát do řady, abychom hodili do krabice lísteček se zakroužkovaným číslem?

Navíc, stejně můj hlas nic neovlivní. Na mě, jedinou rozumnou sněžnou vločku v tomto univerzu tu připadá dalších asi 5 milionů voličů. A ještě mě všichni kámoši v hospodě budou považovat za blbce, jak můžu mít svůj vlastní názor a nejdu s většinou. Ee, nic pro mě. To si řekne asi naprostá většina lidí (někdy až 60% potenciálních voličů, volební účast za poslední dobu nebývá nijak slavná). A pak tu máme výsledky takové, jaké máme. Změnilo by se něco, kdyby se alespoň polovina těchto lidí zvedla a ušla pár kroků do volební místnosti? Možná ne. Možná by to dopadlo úplně stejně, jediná změna by byla v procentech volební účasti. Anebo také ne. To nemůžeme vědět. Ale proč to nezkusit? Vždyť nás to zas tolik nestojí. A třeba budeme ze změny potěšení, že jsme se na ní podíleli. (Nebo si budeme moci "oprávněně" stěžovat na to, jak to tu stojí za houby. Protože my se proti těm zfalšovaným volbám nějak angažovali! Že byly zfalšované? No jistě, řeklo mi to mé siderické kyvadélko!)

Když se už ale rozhodneme, že si také ten svůj hlas hodíme, měli bychom se alespoň trochu ohlédnout na programy jednotlivých stran. Volební spoty či slogany nestačí, ty nám o straně mnohdy nic neřeknou. A nakonec dát svůj hlas bez zaujetí někomu, s kým opravdu souzníme. Ne jen volit menší zlo, které má šanci nebo jít s davem či proti němu.

Kdyby...?

16. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Trocha poezie
Těště se, moje éra divných (ne)surrealistických veršů přichází!

Co kdyby?
Co kdybych tu byla sama
bez nemístných poznámek
a pohledů cizích lidí

Co kdybych měla svůj čas
a klid
a nářky by byly pryč
vážně byly?

Nesouhlasil bys
já taky ne, ale jenom proto
že bych si přála
říkat totéž

Zradilas mne, řekl bys
jak tě znám, jestli vůbec
tě znám
ještě to vědět

Co kdybych byla
a prostě jenom byla
a neřešila to
neinspirovala bych se

Tebou, který žiješ
naprosto odlišně
od mých ideálů
a stejně se snažím ti rozumět
aspoň trochu
aspoň někdy

a stejně se to nedaří
ale co kdyby to někdy
dopadlo úspěchem
změnilo by se něco?
Změnilo by se všechno?
Havraní křídla spadla by na nás
bez hlavy.

Útěk z reality

13. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Moje žvásty
Každý z nás se určitě někdy snažil utéct z reálného světa. Někdo jen párkrát, někdo zase téměř každým dnem. Ať už proto, že nás reálný svět někdy vyčerpává, nebo není úplně podle našich představ a my máme pocit, že ho nemůžeme nijak změnit (například odstěhovat se před 18. narozeniny od rodiny je dost komplikované, zvlášť, když vám rodiče nevěří a chtějí más mít pod hledáčkem nonstop). Nebo nás prostě jen nudí, nevidíme jeho kouzlo a hledáme zajímavé věci jinde.

Sama jsem vždycky utíkala z reality často. Jako malá formou her v mé fantazii, později jsem přešla k těm počítačovým. Ani ne tak třeba střílečky, jako hry zaměřené na příběh, vizuální novely, roleplaying. Dřív pro mě byl reálný svět opravdu neřešitelným problémem. Byla jsem věčně oblým tvarem mezi squares. Ve škole to vadilo, doma to vadilo. Pak jsem si začala alespoň trochu obrušovat hrany, abych nějak "zapadla". Stejně to nefungovalo, a bylo to jen a jen horší. A tím víc jsem se upínala na virtuální světy, příběhy. Člověk mohl být kým chtěl. Ženou svého oblíbeného zpěváka, cestovatelem v čase, majitelkou deníku, který ukazoval budoucnost. Vrahem nebo strážným andělem. A vše bylo zcela ovladatelné hráči. I hádky byly schválně a měly v příběhu smysl. Všechno to bylo mnohem smysluplnější než ta pravá realita. A člověk občas ztrácel pojem o tom, co je reálné. Cthěl utvořit realitu podle sebe, realizovat nemožné...

Těžko říct, co mě z toho "vyléčilo". Nová škola, kroužky. Kolektiv stejně "cáklých" lidí, jako jsem byla já. Lidí, kteří mi rozuměli. Ne úplně, ale více než ostatní. Ale stejně už jsem se útěků mimo realitu plně nezbavila. A ani nevím, jestli bych chtěla. Už se staly součástí mého života. A když je zvládám regulovat a netrávím mimo realitu více času než v ní, nemyslím si, že je to tak špatné. Každý si občas potřebuje dobít energii nečím, co ho baví. Pro někoho je to vyjít si s přáteli, někdo si uvaří dobré jídlo... a já na chvíli zavřu dveře svého pokoje a vstoupím do jiné reality.

Kam dál