Prosinec 2017

Přání do roku 2018

31. prosince 2017 v 23:59 | Náťa |  Důležité informace
Všem čtenářům i náhodným cestovalům, kteří sem zabloudili (a snad tu chvíli pobudou),
přeji vše nejlepší do nového roku 2018, zdraví, mnoho štěstí na blogu i mimo něj a ať se při psaní datumů moc nepřepisujete!


Hvězda na nebi

30. prosince 2017 v 17:05 | Náťa |  Moje žvásty
Jednou jsem četla, že mrtví lidé zůstávají na nebi jako hvězdy. Sledují nás, kdo pro ně byli důležití. Dávají na nás pozor.

Photo by Neale LaSalle from Pexels

Každý z nás má na nebi určitě alespoň jednu hvězdu. Ať už je to někdo z rodiny, či z přátel. Pro mě je to babička. Už tu není dva roky a je to znát. Bolístka v srdci sice ustoupila, ale v realitě tu prázdno pořád je. O Vánoce je to znát nejvíce - rodina už tolik nedrží pospolu, Štědrovečerní večeře se změnila v "každý si vezme jídlo k počítači" a kouzlo Vánoc je ta tam. Na pohádku už si nikdo ani nevzpomene. Alespoň malý stromeček nám zdobí jinak volný prostor na skříni.

Je to zvláštní, když někdo, s kým jste pár let žili a byl vám v dětství blíž než snad kdokoliv jiný odejde. Bez ohlášení, varování, nemáte šanci se na to připravit. I když víte, že se to jednou může stát, nepřipouštíte si to. Ale najednou se to stane. A vy ani nevíte, co dělat. Pak jsem si ale přečetla to o hvězdách. I když nevěřím, že to tak je doslova, je to krásné přirovnání. A já vím, že na mě jedna hvězdička kouká, a dělá všechno proto, aby se mi tu žilo i bez ní líp. Chrání mě. A já takhle jednou budu chránit další.

O zmrzlině z Itálie

27. prosince 2017 v 18:20 | Náťa |  Trocha poezie
O zmrzlině z Itálie

Ó ty zmrzlino, zmrzko,
zmrzlíku, rampouchu
odkud ty vlastně pocházíš?
Z končin teplých či ledových?
A proč teď stále o tobě sním

Ne nemysli na to
nebuď zrůdná
tak jako zmrzlina
z Itálie je svůdná
...to už o ní zas přeháním.

Vždyť já to dobře vím,
že zmrzlina z Itálie
žádná věda není
ani cesta není
jen nabádá mě dál a dál.

Proč poslechnout ji
tu zmrzlinu z Itálie
která každou chladnou nocí taje
a v létě zase zamrzá
tak ironicky jako láska

Co je to vůbec
zmrzlina z Itálie
pochází odtamtud vůbec?
Odkud jsi, tak povídej!
Svěř se nám. Hlavu neukousnem.
Možná.

V nesouladu

23. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Moje žvásty
Frekvence, na níž teď bije moje srdce prostě neladí se zbytkem těla. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem teď už skoro týden nemocná. Shonu v nákupácích jsem se úspěšně z větší části vyhla, nastydnout jsem neměla kde... a i tak už od úterního večera ležím v posteli (Vyjma čtvrtku, kdy si moje já usmyslelo, že je skvělej nápad si jít v horečce napsat velkou písemku z češtiny, abych si to netáhla až do ledna... fakt nebyl. V tomhle mě asi vejška jednou zabije.). Nebo se moje tělo jenom snaží dodržet i letos každoroční tradici, kdy bývám o vánoční i letní prázdniny nemocná. Loni se to teda nějak nevyvedlo, a tak se mi to vrací dvojnásobnou měrou teď. Nebo si to už jenom po těch pár letech co to tak bylo programuju.

Poslední dobou se to ve mně všechno tak nějak pořád bije. Těžko nacházím něco, co by se mnou ladilo déle, než pár minut. Ať už je to nálada, činnost, hudba... Jakobych uvnitř mě hrál takový Babymetal (pusťte si na vlastní nebezpečí), nemohla se rozhodnout, jestli chci být pop nebo metal, ale stejně se to ještě nerozpadá. Nebo si moje srdíčko vymyslelo vlastní stupnice, které není ani jako moll, ani Dur, ale prostě jako divná směska bez ladu a skladu, bez jakékoliv harmonie. Snad se někdy naladím na něco jiného, funkčního, jednolitého? Nebo si v sobě zjednám pořádek? Nemůžu pořád čekat na nějaký impulz zvenku. Na správnou vlnu mého okolí. Nemám hledat někoho či něco, pro co bych byla družicí, musím se nejdřív naučit vystačit si sama se sebou, najít tu správnou melodii mého srdce.

Ať tak či tak, každá možnost bude muset počkat, než se ta melodie alespoň rozhodne, odpovídat stupnicím. Na výběr moll či Dur je času dost, ale v mém aktuálním stavu si raději zalezu pod peřinu s horkým čajíčkem. A s Dorianem Grayem.

Proč (ne)jít volit?

21. prosince 2017 v 22:59 | Náťa |  Moje žvásty
Aneb když dostanete ve škole za úkol napsat úvahu na všude omílané a celou naší třídou nenáviděné téma...

Volby jsou letos, zvláště ke konci roku velmi žhavým tématem. Ať už uplynulé parlamentní (při zmínce o nich mnohým stále naskakuje na čele žíla), nebo ty stále ještě očekávané prezidentské. Před několika dny také odevzdali své hlasy studenti starší patnácti let v projektu Studentské volby. Jaký to má ale smysl? Proč nezůstat sedět doma na židli, ale jít stát do řady, abychom hodili do krabice lísteček se zakroužkovaným číslem?

Navíc, stejně můj hlas nic neovlivní. Na mě, jedinou rozumnou sněžnou vločku v tomto univerzu tu připadá dalších asi 5 milionů voličů. A ještě mě všichni kámoši v hospodě budou považovat za blbce, jak můžu mít svůj vlastní názor a nejdu s většinou. Ee, nic pro mě. To si řekne asi naprostá většina lidí (někdy až 60% potenciálních voličů, volební účast za poslední dobu nebývá nijak slavná). A pak tu máme výsledky takové, jaké máme. Změnilo by se něco, kdyby se alespoň polovina těchto lidí zvedla a ušla pár kroků do volební místnosti? Možná ne. Možná by to dopadlo úplně stejně, jediná změna by byla v procentech volební účasti. Anebo také ne. To nemůžeme vědět. Ale proč to nezkusit? Vždyť nás to zas tolik nestojí. A třeba budeme ze změny potěšení, že jsme se na ní podíleli. (Nebo si budeme moci "oprávněně" stěžovat na to, jak to tu stojí za houby. Protože my se proti těm zfalšovaným volbám nějak angažovali! Že byly zfalšované? No jistě, řeklo mi to mé siderické kyvadélko!)

Když se už ale rozhodneme, že si také ten svůj hlas hodíme, měli bychom se alespoň trochu ohlédnout na programy jednotlivých stran. Volební spoty či slogany nestačí, ty nám o straně mnohdy nic neřeknou. A nakonec dát svůj hlas bez zaujetí někomu, s kým opravdu souzníme. Ne jen volit menší zlo, které má šanci nebo jít s davem či proti němu.

Kdyby...?

16. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Trocha poezie
Těště se, moje éra divných (ne)surrealistických veršů přichází!

Co kdyby?
Co kdybych tu byla sama
bez nemístných poznámek
a pohledů cizích lidí

Co kdybych měla svůj čas
a klid
a nářky by byly pryč
vážně byly?

Nesouhlasil bys
já taky ne, ale jenom proto
že bych si přála
říkat totéž

Zradilas mne, řekl bys
jak tě znám, jestli vůbec
tě znám
ještě to vědět

Co kdybych byla
a prostě jenom byla
a neřešila to
neinspirovala bych se

Tebou, který žiješ
naprosto odlišně
od mých ideálů
a stejně se snažím ti rozumět
aspoň trochu
aspoň někdy

a stejně se to nedaří
ale co kdyby to někdy
dopadlo úspěchem
změnilo by se něco?
Změnilo by se všechno?
Havraní křídla spadla by na nás
bez hlavy.

Útěk z reality

13. prosince 2017 v 18:21 | Náťa |  Moje žvásty
Každý z nás se určitě někdy snažil utéct z reálného světa. Někdo jen párkrát, někdo zase téměř každým dnem. Ať už proto, že nás reálný svět někdy vyčerpává, nebo není úplně podle našich představ a my máme pocit, že ho nemůžeme nijak změnit (například odstěhovat se před 18. narozeniny od rodiny je dost komplikované, zvlášť, když vám rodiče nevěří a chtějí más mít pod hledáčkem nonstop). Nebo nás prostě jen nudí, nevidíme jeho kouzlo a hledáme zajímavé věci jinde.

Sama jsem vždycky utíkala z reality často. Jako malá formou her v mé fantazii, později jsem přešla k těm počítačovým. Ani ne tak třeba střílečky, jako hry zaměřené na příběh, vizuální novely, roleplaying. Dřív pro mě byl reálný svět opravdu neřešitelným problémem. Byla jsem věčně oblým tvarem mezi squares. Ve škole to vadilo, doma to vadilo. Pak jsem si začala alespoň trochu obrušovat hrany, abych nějak "zapadla". Stejně to nefungovalo, a bylo to jen a jen horší. A tím víc jsem se upínala na virtuální světy, příběhy. Člověk mohl být kým chtěl. Ženou svého oblíbeného zpěváka, cestovatelem v čase, majitelkou deníku, který ukazoval budoucnost. Vrahem nebo strážným andělem. A vše bylo zcela ovladatelné hráči. I hádky byly schválně a měly v příběhu smysl. Všechno to bylo mnohem smysluplnější než ta pravá realita. A člověk občas ztrácel pojem o tom, co je reálné. Cthěl utvořit realitu podle sebe, realizovat nemožné...

Těžko říct, co mě z toho "vyléčilo". Nová škola, kroužky. Kolektiv stejně "cáklých" lidí, jako jsem byla já. Lidí, kteří mi rozuměli. Ne úplně, ale více než ostatní. Ale stejně už jsem se útěků mimo realitu plně nezbavila. A ani nevím, jestli bych chtěla. Už se staly součástí mého života. A když je zvládám regulovat a netrávím mimo realitu více času než v ní, nemyslím si, že je to tak špatné. Každý si občas potřebuje dobít energii nečím, co ho baví. Pro někoho je to vyjít si s přáteli, někdo si uvaří dobré jídlo... a já na chvíli zavřu dveře svého pokoje a vstoupím do jiné reality.

Na hraně normálnosti

9. prosince 2017 v 18:18 | Náťa |  Moje žvásty
Včera jsme s kamarádkou pekly cukrátka. Původní odhad - 3 hodiny. Zdravý odhad - 6 hodin. A i tak jsme to rozpustily až v jednu ráno z důvodu, že druhý den měla jet na výpravu s vlčaty.

Každý člověk ale místo pečení netancuje po kuchyni s válečkem a místo mytí nádobí neboxuje. Co je na tom ale špatného, říkáme si. Sice z občasné chuti si udělat piruetu, ať už je to vhodné či ne (a ať už u toho vypadáme jako z reklamy na novomanželské slevypro vybavení bytů či ne) asi nevyrosteme, ale aspoň si trochu užíváme život. Po svém.

Není přece ale nic špatného si jen tak na ulici začít zpívat (ne vyřvávat) nebo tančit. Samozřejmě, je nutné dodržovat zásady slušného chování. Ale proč nevyhovět svému já a trochu se odvázat od stadardu společnosti? Vždyť ti nejlepší z nejlepších také museli experimentovat, a jistě snášeli zpražující pohledy a dobře míněné rady okolí, že ztrácí čas hloupostmi a že mají začít dělat něco ověřeného. Někdy to jde, a někdy se pro to lidé rozhodnout. Ale proč se snažit zbrousit náš kruh, aby se vešel do čtercového otvoru?

Stejně tak je to i s názory, myšlenkami a nebo třeba naším vzhledem. Květiny také nehubíme jen proto, že mají růžovobílé květy místo čistě bílých. Tak proč sebe bychom za odlišnost někdy také nejradši odstranili ze světa? Nemáme se za co cítit špatně, nikdo nemá 100% všechny vlastnosti většiny lidí. Je na nás, jestli se za ty své odlišné budeme stydět, schovávat je, a nebo se nebudeme cítit špatně kvůli tomu, že jsme v některých ohledech na hraně normálu. Protože všichni se na ní každým dnem ocitají. A někteří stále.

A chci vůbec být něco víc?

3. prosince 2017 v 21:10 | Náťa |  Moje žvásty
Pro většinu lidí je asi snadné si na otázku "Více než co bych chtěl být?" odpovědět. Chtěla bych být víc než jenom obyčejná holka, studentka, slupka od banánu (super nápad, ale stejně jsme všichni z 50% geneticky banán), tuhle by někdo chtěl být víc než jenom vůdce lidově demokratické republiky, tak se stane rakeťákem...

Jo, spousta lidí by chtěla být víc než něco jiného, či víc než někdo jiný. Ale je to vůbec potřeba? Jasně, je určitě dobré se snažit mířit výš a výš, snažit se být lepším člověkem (nebo banánem, jak kdo chce). Ale musíme nutně před sebe stavět nějaký cíl, který by nám neustále připomínal, že teď nejsme ještě úplně dobří, ale jestli toho někdy dosáhneme (nejlépe s nesplnitelným cílem, alá chci být trenér pokémonů) tak už budeme? Přitom každý člověk je od narození úplná bytost, nic jí nechybí a když se vede ke zdravému sebevědomí, určitě si sama neřekne, že chce být víc než to či ono, ale začne pořádně makat na tom, aby se změnila k obrazu svému.

Když už se ale nechceme vzdát myšlenky, že chceme být lepší než někdo či něco, a myslíme to s tím fakt vážně, tak si musíme říct, proč nás to vlastně tak láká. Protože se na tu beauty vlogerku lepí z každý strany kluci? (A není jí to taky někdy nepříjemné?) Protože sušenky jsou sladký a všichni je maj rádi? (A co když má někdo alergii na lepek?) Nesmíme zapomenout, že všechno má svá pro a proti. A ani mít Arabelin kouzelný prsten ty nevýhody nesmaže.

Pořád se toho držíme? Nebo nechceme být víc než nikdo nebo něco, jenom prostě chceme být lepší než naše včerejší já? Teď nastává ta těžší část. Ale furt ne nejtěžší, tak se nebojte. Jde o to, přijít na to, čím toho svého cíle můžeme dosáhnout. Třeba někdo, kdo se chce konečně dokopat k povinné četbě si může jít půjčit knihu do knihovny, nebo si najít nějaký spolek čtenářů a přidat se do něj, aby měl i nějakou tu vnější motivaci. Nebo ten, kdo si chce založit blog a někam to s ním dotáhnout si může ten blog založit a začít na něj psát.

Ano, začít na něj psát. To je další krok. Ale nejtěžší je ten úplně poslední, aneb - vydržet u toho. Nevzdát se. Teď už jde do tuhého, a jakákoliv prokrastinace, seberoztomilejší to video s koťátkama je či sebezajímavějí je ten článek o vlivech přetížení na akrobatické piloty nás nesmí zdržovat. Musíme jít dál, držet si v mysli, proč jsme s tím začali. A jestli to fakt nejde a jsme z toho znechucení či znavení - tak si dát přestávku. Nebo se sám sebe zeptat, jestli by nestačilo trochu zvolnit, protože to je třeba vážně něco pro mě, jen to zase přeháním a nevěnuju dost času relaxaci. Anebo jsme jenom zkusili věc, která nění pro nás. Alespoň jsme se poučili pro příště. Ale nesmíme se nechat odradit. A hlavně, nesmíme jenom zůstat u "chtít". Vždycky pro svoje cíle musíme něco udělat. A pak už nepotřebujeme chtít být víc než někdo či něco. Protože budeme sami tím, čím chceme být.





Vítejte na mém blogu

3. prosince 2017 v 20:21 | Náťa |  Důležité informace
Aneb takový ten blemc úvod.

Copak tu najdete?

Tak především nějaké ty mé výlevy a žvásty (jak také naznačuje název jedné z rubrik), pokud se poštěstí a vrátí se mi nadšení pro buřiče z počátku minulého století, tak i nějaké ty básničky, možná povídečky (pochybuji, ale co kdyby) a nebo něco úplně mimo, o čemž moje já teď netuší.

Copak tu nenajdete?

Místo pro soutěže typu Bleskovka apod. Počkat, ty už nejsou na blogu moderní? Vážně jsem tu tak dlouho nebyla?

Copak by vás tu mělo zdržet?

A vlastně vůbec nic. Jestli máte důvod se na tohle ptát, asi už vás ničím nezaujmu. A jestli jste narazili nejprve na tento článek... tak si zkuste můj blog prolézt. A třeba zjistíte, že se vám zamlouvá. (Nebo taky ne. Holt nikdo nemůže být s každým "na stejné vlně".)

A s kým to vlastně máte tu čest?

S takovou divno týpkou, která kromě informací z menu (Takže milovník koček, hmm, proč né psů? A sladký, no to vůbec neni zdravý. A bižule chemie, ještě přidat matiku a fyziku a brr, fuj, s takovou osobou nechci mít nic společnýho. Rychle pryč!) prostě chce psát a knihy jsou na ní moc zdlouhavý a deníček zas moc... osobní. (A možná je i trochu exibicionistka, když už leze sem.)

A co je to exibicionistka???

...


Tak jo, doufám, že jsem vás moc neodradila (hádám že ne, když tohle čtete, nebo prostě jenom nemáte co dělat, jojo, prokrastinace je skvělej koníček) a budu se na vás těšit u ostatních článků, ať už budete tichými pozorovateli nebo vášnivými komentátory... doufám s konstruktivní kritikou, v tom druhém případě... jste vítáni. ^.~