Ráda vás poznávám, jsem Absolutní Nula

10. ledna 2018 v 23:59 | Náťa |  Moje žvásty
Nula. Nic víc. Nic víc nejsem, na nic víc nemám. Vlastně ani není důvod se snažit, když to stejně dopadne stejně - nula, nula, nula. Slyším to pořád. Každou chvilkou, i z úst cizích lidí. Ti mě neznají... a přece si na mě ukazují. Nula, nula, nula... My, nula vám oznamujeme, že jsme... nula.




Kdyby jen nula. Člověk by alespoň tušil, že je na dně. Mohl to brát jako inspiraci, nebo taky to, že níž už jít nemůže, takže jakékoliv snahy o cokoliv ho posunou přinejhorším o stupínek výš. Ale nejen to, já mám prý i smůlu. Krásný to název politické strany jakožto projektu na občanku. Kdyby to bylo alespoň v naší třídě, ale tahat to i do naší paralelky na víceletém... Dělali by to, i kdyby věděli, k čemu to vede? Dělali. Můžu se snažit jak chci chovat se jinak, dle jejich představ i ne, vysvětlovat proč mi to vadí... a oni se stále budou smát... smát... smát...

Doma - o nic lepší. Cokoliv co není 100% je špatně. Cokoliv co je jen trochu mimo zcela nejasnou normu, kterou se nikdo neobtěžuje objasnit je špatně. Už ani útěky z reality do mých myšlenkových světů mi nejsou oporou, nelze vytvořit hezký, příjemný svět. Vše co dělám, mi jen připomíná, že k ničemu svůj život nevedu, že jenom stojím na místě, že se pořád vymlouvám...

Co mám ale dělat, vše se mi staví do cesty, není jediného hlasu podpory - i ti, kteří tu dřív byli se rozplynuli v neviditelné mlžení. Kdyby alespoň déšť, který by to vše spláchnul... Trochu tepla, ať už tepla lásky, přátelství, domova, aby si člověk sám nepřišel, že na těch nula stupňů Kelvina opravdu je. Jediné, co ale alespoň trochu hřeje je plyšák a horké kakao. Jenže hmota pomine, ale po citech tu bude prázdná stránka stále...

Kytarová sóla řvoucí do uší, ječící hlasy, které vytahují dávno minulé vzpomínky z podvědomí a zároveň tak nějak uklidňují... Flétny a housle, ty neobvyklé shluky tónů, které znějí tak dobře... Stále tak nějak preferuji Dur nad moll... Ale i tak tu ty myšlenky jsou... a jsou dotěrné a lepkavé a sladké, jak vosy a med... Zamrzlé v ledovci...
 


Komentáře

1 Ortie Ortie | Web | 11. ledna 2018 v 7:08 | Reagovat

Absolutní dno neexistuje, jen nám to tak někdy připadá... Vše se může zlepšit, ale nejdříve se člověk musí pokusit přestat utápět ve smutných a zlých myšlenkách a snažit se za to, aby to bylo lepší bojovat, ale to je snad to nejtěžší. Pomáhá třeba i vypsat se, zhmotnit to špatné. Tak snad se jednou z toho zlého dostaneš.

2 stromvlese stromvlese | 12. ledna 2018 v 16:18 | Reagovat

I když ti to tak možná teď nepřipadá, určitě existuje někdo, komu na tobě záleží a poskytne ti podporu, přestože to třeba nedává tolik najevo. Jestli ti můžu poradit, neber lidi ze třídy tak vážně, mně osobně to pomohlo, beru je jako nutný zlo, kterýho se už za rok a něco konečně zbavím. A když se budeš cítit jako nula, vzpomeň si na nějaký tvůj úspěch nebo na okamžiky, kdy jsi byla šťastná.

3 Náťa Náťa | Web | 13. ledna 2018 v 9:42 | Reagovat

[1]: [2]: Oběma vám moc děkuju za podporu, to vypsání mi pomohlo asi nejvíc, už jsem to v sobě držela moc dlouho a teď už je to o něco lepší, i když cítím, že jsem se z toho ještě úplně nedostala (ale každý pokrok je vždycky dobrý). Ono to s těma spolužákama není zas tak špatný, základka byla o hodně horší (tam už jsem poslední dva roky skoro ani nedokázala chodit, jak jsem ze spolužáků a učitelů, kteří všemu akorát nečinně přihlíželi - až na jednu výjimku - byla zhnusená a vynervovaná) a svoje kamarády mám ráda, jenom mě mrzí, že občas nerozeznají hranici mezi tím, co je ještě vtipné a tím, co už tomu druhému ubližuje (a nejsem bohužel ani jediná, kdo to tak s  nimi má), i když se jim to výslovně řekne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama