Únor 2018

Mladá a blbá.

26. února 2018 v 0:21 | Náťa |  Moje žvásty
Kolikrát už jsem slyšela argument, že na nějaký závěr nejsem dost stará.
Že to pochopím, až budu starší.
Že jsem mladá a blbá.

Už vás napadá, že mi napíšete, že to se mnou nikdo nemyslel zle, a že se to tak prostě říká, a že to taky takhle budu jednou říkat jiným? Tak prosím zabrzděte. Já nemám rozhodně v úmyslu někoho urážet proto, že mi zrovna tohle řekl. Věřím, že spousta lidí tyhle slova říká s těmi nejlepšími úmysly.

Jenže já se nespokojím s tím, že je věk odpověď na všechno.

Jistě, jsem na začátku svého života a nemám zdaleka tolik zkušeností jako jiní (o kterých bych zase já mnohdy ráda řekla, že jsou moc staří, aby něco pochopili - a nenalhávejme si, bývá to pravda v obou směrech). Ale mám právo, když už na nic jiného, na svobodnou řeč a svobodný názor. Ať už je jakýkoliv (vynechme ty nenávistné a ty, jejichž rozšiřování je ileální).

Chápu, že když už vystoupím někde se svým názorem, musím se připravit na případnou odezvu. A ani nevíte, jak bych byla někdy ráda, kdyby se k mým argumentům objevily protiargumenty. Protože to mě rozvíjí dál (a tu druhou osobu také). Ale co člověka nerozvíjí dál? Osobní urážky.

Víte k čemu to svádí? K rychlým soudům. Spousta lidí se ani nezamyslí nad myšlenkou, která by mohla přinést něco nového, a jen ji odsoudí, protože vyšla z úst člověka, kterému je zrovna tolik a tolik let, takže je to mladej blbeček co nic neví a nic nezažil. Ale jak to můžete vědět? A co si myslíte, že vaše reakce udělá? Akorát nás v našem názoru upevní, a navíc obě strany akorát naštve. Protáčení očí k ničemu nevede. Ale co k něčemu vede je diskuze. Diskuze, kde se vyvrací názory za pomoci faktů a ne ohraných frází jako "mladá a blbá".

Díky za přečtení a (zatím) adios.

Asi jsem ambivert.

23. února 2018 v 0:45 | Náťa |  Moje žvásty
Já vám nevím. Vždycky jsem o sobě měla mínění, že jsem zapřísáhlý introvert, mezi lidi mě nikdo nedostane a nejlepší čas je doma zachumlaná v dece s knihou.

Jenže jak jde čas, postupně od toho ustupuji. Sama se dokonce občas tlačím, abych šla tuhle na skautskou schůzku (i když bych se měla učit na test), tuhle na radu, tuhle ven jen tak na pokec a tak dále. Nebo i třeba jen ve hře jít hrát mezi více lidí a nejen do chatu, o kterým ví pět a půl procent hráčů a je malá šance, že tam mě a kamarádku někdo bude sledovat, nedejšpagetovápříšero aby se k nám přidal.

A ono to má i výsledky. Vždycky přijdu tak zvláštně nabuzená, jakobych se místo povídaní s kamarády mazlila s kočkou. Jasně, vždycky jsem vedle sebe někoho měla (i když se někteří, zvláště dříve, nedali moc považovat za pravé přátele). Ale teď mě nevyčerpává s nimi trávit čas. Teď mi to dobíjí baterky. Ale jen někdy. A jen s některými lidmi. A pořád mám svůj čas jen pro sebe stejně ráda.

Až už si člověk začne o sobě říkat, že s ním je něco špatně, a pak narazí na ten pojem - ambivert. Člověk, kterého za některých okolností může sociální interakce nabíjet energií, ale při jiných zase naopak. Tedy alespoň ve zkratce. A ono to vážně sedí. Protože přesně to jsem. Když jsem se správnými lidmi, se kterými si rozumím, je to pomalu lepší než kdybych si zalezla někam s knihou. Ale těch správných lidí je moc málo na to, abych se mohla nabíjet jen tak, a někdy i přes to potřebuji být sama.

Sama. Ne osamělá.

Vypětí všech sil

17. února 2018 v 10:59 | Náťa |  Moje žvásty
Předem upozorňuji, tento článek není žádné hluboké zamyšlení, příběh ani nic takového (kdyby na něj náhodou někdo naklikl s tou nadějí).


Jak silný asi musí člověk být, aby zvládl to vypětí na olypmiádě? Z každé strany k jeho uším sviští, že by mohl vyhrát. Skoro už tomu všichni věří, a vkládají do něj všechny své naděje. A to i u nováčků těsně před olympiádou, co teprve obhájci zlat?

You can't hide

6. února 2018 v 22:22 | Náťa |  Trocha poezie
Jako někdo jiný
tak si připadám
nejsem snad cizí?
Jen se mi to zdá

Nebo ne?

Proč ta naděje?
omílané kecy
nesyp už tu sůl!
Proč nezmizí pryč???
--
Vypadni!

Ale jednou to přijít musí...

--
Dnes ráno byly nalezeno tě-AHH!
--

Budu tu čekat.
Až budeš sám.
Neuvidíš mě.
Tím si jsem jistá.

But you'll feel it.

And they'll see through your cover, too.

I když tím skončím i já. Ale alespoň na chvíli, na malou chvíli...
budu moci zase žít svůj život.

Fàisneachd

4. února 2018 v 17:11 | Náťa |  Trocha poezie
Zelená průrva
tichá modř
plovoucí pěna
po širokém moři

šumění řeky
vlnění stromů
jako tichý tanec
domorodých kmenů

temnota padá
pohlcuje záři
která se už nikdy,
nikdy nemá vrátit

Prý až jednou
kdy nezbude lidí
jen divokost
přírody jest nadějí.


Naděje nepíše.

2. února 2018 v 3:15 | Náťa |  Trocha poezie
Že něco
oznámené na papíře
podepsané na papíře
citováno z papíru

Je opravdu pravda
a dá se tomu věřit
jsme snad slovní kaskadéři?
s klidem fakírů

Skutečnost ale
nesouzní s písmem
a i s optimismem
zapalovačem jen škrtnu

Začíná tam, kde končí
poslední možnost
nekrývat se za zdánlivou vhodnost
bude pryč falešným slovům.