Fàisneachd

4. února 2018 v 17:11 | Náťa |  Trocha poezie
Zelená průrva
tichá modř
plovoucí pěna
po širokém moři

šumění řeky
vlnění stromů
jako tichý tanec
domorodých kmenů

temnota padá
pohlcuje záři
která se už nikdy,
nikdy nemá vrátit

Prý až jednou
kdy nezbude lidí
jen divokost
přírody jest nadějí.

 


Komentáře

1 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 26. února 2018 v 16:36 | Reagovat

Nebe plné pastelových barev,
malované štětcem mistra malíře
hoří slunečním západem,
temné siluety stromů vidíš
skrz přivírající víčka,
ta prudká záře tě osluňuje
a stále slábne
a slábne
slábne...
až konečně dovolí ti oči otevřít
a spatřit
krásu nočního nebe
osázeného těmi nejkrásnějšími drahými kameny
které kdy lidstvo mělo,
třpytí se každý večer
jiným třpytem
a vyprávějí své příběhy.
Podívej se z okna a zaposlouchej se,
tam někde se vypráví
i ten tvůj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama