Vypětí všech sil

17. února 2018 v 10:59 | Náťa |  Moje žvásty
Předem upozorňuji, tento článek není žádné hluboké zamyšlení, příběh ani nic takového (kdyby na něj náhodou někdo naklikl s tou nadějí).


Jak silný asi musí člověk být, aby zvládl to vypětí na olypmiádě? Z každé strany k jeho uším sviští, že by mohl vyhrát. Skoro už tomu všichni věří, a vkládají do něj všechny své naděje. A to i u nováčků těsně před olympiádou, co teprve obhájci zlat?


V mém okolí z olympiády už dlouho nikdo nešílí, ani já už zdaleka nemusím vidět každou disciplínu jako kdysi (čtěte: Vancouver 2010, možná ještě 2012, ale to už jsem musela i hledat, že to bylo v Londýně). Ale přece jen jsem si dneska sedla k televizi, v šest ráno na minutu přesně, abych se podívala na svou srdcovku - krasobruslení (prosím neplést s krasoziměním, tu reklamu bych nejradši...). Snad fakt, že jsem si spletla při nastavování budíku čas - kraso mělo být až od půl sedmé - způsobil náhlé vzplanutí vlastenectví, kdy, jak už známo, každý se na chvílí stává odborníkem tuhle na hokej, tuhle na biatlon. Živý přenos nájezdů jsem sledovala se zaťatými pěstmi i zuby (snad i díky tomu jsme vyhráli?), i když to možná bylo zčásti proto, že se tím krasobruslení odsunulo na třičtvrtě na sedmou.

A nejen to, nakonec mezi něj a hokej vcucli ještě nezapomenutelnou jízdu Ledecké. "Nezapomenutelnou" spíše proto, že se vyzdvihla z 26. místa na 1., v době, když už Veithové gratulovali ke zlatu. A vůbec ne proto, že by byla bezchybná (čest objektivnosti komentátorů, kam se na to hrabou ti, co komentují krasobruslení). Ale proč věřím, že to mohla dotáhnout "tak daleko"? Protože nebyla ve stresu.

SuperG na lyžích je její vedlejší disciplína, hlavně soutěží na snowboardu. Byla 26. v kvalifikaci, nikdo, ani ona sama neočekávala medaili, moderátoři uprostřed její jízdy doufali v top patnáctku. Nebyla na ní tíha favoritů, u kterých všichni budou zklamaní, když neuspějí (neříkejte, že vás trochu nemrzí Sáblíková a biatlonisti, jestli olympiádu sledujete), a neúspěch je mnohdy i stříbro.

To samé v mém milovaném krasobruslení. Nathan Chen. Velký favorit už od jeho volném programu v národním kole USA. 5 čtverných skoků, když Hanyu skáče 2, 3, 4. A to bez chyby. Uznávám, i já jsem v něj vkládala naděje, že by mohl být černým koněm letošní disciplíny jednotlivců - mužů. Jenže tak mladý člověk se s takovým stresem (však před tím jeho trenér varoval, že ho zbytečně vysokými nadějemi nervují) prostě nevyrovná. V krátkém programu spadl kde mohl. Daleko i za naším v té chvíli průběžně 9. Březinou.

Výsledek? 6 čtverných skoků ve volné jízdě, jen jeden z nich s chybou. Vyšvihnutí z průběžného 17. místa na výsledné páté. A ano, jeho volná jízda byla nejlepší, zlatý Hanyu na něj zaostal o necelých 9 bodů (což se nemusí zdát, ale je to dost). Proč? Protože už mohl vypnout. Nemusel řešit, že musí zajet skvěle pro medaili, aby z něj všichni byli nadšení. Mohl si užívat atmosféru. Bruslit ne pro body. Bruslit nejen pro lidi, ale i pro sebe.

(Záměrně vynechávám otázku toho, zda tolik čtverných skoků už nebere krasobruslení uměleckou stránku sportu a rozebrání, co myslím tím nespravedlivým komentářem, rant si nechám na jindy - nejdříve po jednotlivcích - ženách.)

Je až zázračné, jak se někteří dokážou vypořádat s takovými nervy, které na ně jsou ukládány, když se od nich něco očekává. Ale nikdy člověk nemá dost energie, aby to odklonil úplně. A to nejen u sportovců, ale i u nás, jiných jedinečných sněžných vloček. Tak neklaďme na lidi zbytečnou tíhu našich domněnek a pomněnek o jejich činech i životech. Nebo si je nechme pro sebe. Však oni nás pak mohou příjemně překvapit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama