Fairytale...

13. března 2018 v 15:21 | Náťa |  Příběhy
Tradice se mají dodržovat, a tak vzhledem k tomu, že zatím žádnou blogovací moc nemám, jednu si vytvořím. Fairytale.

Pohádka. Nic víc nejsi. Tak proč tě stále vidím? Stále, i po tolika letech? Jednou už jsi měla odejít. Podruhé jsem se tě pokus vyhnat. Ale stále tu zůstáváš. Jako netýkavka rostoucí z nového asfaltu prodíráš si cestu na povrch mých myšlenek. Ale dotknout se nenecháš...



Kdy to bylo naposled? Dva roky? Tři? Dvacet? Už si ani nevpozmínám. Ale nevzpomínal jsem si ani tenkrát. A myslím, že jsem tě nevnímal ani když jsi tu byla. Samozřejmost tvé přítomnosti byla pro mě skoro stejná, jako samozřejmost tvé absence dnes. Ačkoliv tu stále jsi.

Vidíš mě? Já tebe ne. Jak bych mohl vidět myšlenku. Pohádku. Iluzi. Ale teď už vím, že jsi tu jednou byla. Alespoň den, hodinu, minutu... Byla jsi skutečná. Ale i teď se takovou zdáš být. Proč jen tě stále poslouchám? Jsem živý, je to až k zbláznění, ale ty už máš žulovou desku nad hlavou.

Kdo jsi? Tím už jsme se přeci prodrali. Není nutno snad připomínat. Vždyť ty to víš, kdo jsi. A jak se cítíš, a ja kse cítím já. Jsem jako na kolotoči. Točíš se mnou, každou chvílí se s námi může utrhnout... ale proč je jako zamrzlý v čase? V prosincové mlze, která nedovolí shlédnout do jeho rodného údolí... Které nám bude osudným.

Jsi stále tak krásná, jako jsi byla? Už je to tak dlouho... Jak ses asi změnila? V mé realitě jsi stále stejná, i když to je nemožné. Třeba už tu pro mě nikdy nebudeš. Ale tomu lze těžko věřit. Tolikrát jsme byli od sebe, a vždy nás to táhlo ke druhému zpět, tolikrát jsme se snažili zvrátit své osudy a... pak jsi odešla, ale ty se vrátíš a já to vím, i kdybych už to neměl možnost vidět a slyšet a cítit, mé sobecké, nehmotné já tu s tebou bude a nedá tě nikomu, už tě nepustí, nenechá tě utéct, skončíme jak jsme tušili, že to tak jednou bude, a také to tak je, stále tu přeci jsi se mnou, i po tolika letech, co o tobě zase mluvím...!

Už mi dochází papír. Víš, jaké to je, viď. Sama jsi to zažila. Tolik jsi toho chtěla říct, ale nebyl prostor. Zůstane to navždy s tebou. Jen já to občas uslyším. Před spaním, kdy na mě opět mluvíš, je to jako včera, kdy jsi tu byla (ano, byla jsi tu!), kdy jsi mi říkala ta něžná slova... a pak jsi tak, znenadání, vše opustila... Ale ani tak jsi úplně neodešla. Má pohádko.


Čest těm, kteří ví.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama