Červen 2018

Vnitřní dilema aneb kam na vysokou

26. června 2018 v 23:35 | Náťa |  Moje žvásty
Tak, papír o tom, že jsem úspěšně prošla do dalšího (posledního! jupí! ...jupí?) ročníku gymnázia, už mám skoro v ruce a stejně rychle jako se blíží krásný pátek (krásný jen na začátku, po příjezdu domů mě čeká celý den utrpení... totiž, balení na tábor), blíží se ke mně neodvratně i maturita.

O té už jsem tady psala, ale není to jen o té jedné zkoušce, jednom... dobře, s písemnými zkouškami několika dnech strastí a utrpení. Přeci jen, jsem gymplák. Očekává se ode mě, že půjdu někam dál. A já asi i chci jít dál.

Dříve jsem byla tak nějak přesvědčená, že chci jít na psychologii. Zaměřit se na autismus. Aby už tolik dětí nemuselo trpět, protože jejich rodiče v dobré vůli naletí podvodníkům a špatným terapií. Ale aby i dospělí autisti dokázali přežít v tomto světě. Bum, přišla jiná profesorka na občanku, a na sen jsem se vykašlala.

Přesunula jsem svůj zájem k biologii a chemii. Tyto předměty mě ostatně i přes příšernou učitelku lákaly už na základní škole, ráda jsem objevovala svět, a tak... proč ne? Biologie mne nelákala tolik, co chemie. Ale to by nebyl problém, mohla jsem jí na obor čistě s chemií. To byl můj sen ve druháku. Přišel třeťák, návštěva ústavu experimentální botaniky. Ihned jsem chtěla jít pracovat s kytičkami. To se mne zatím nepouští. Vážně ne?

V průběhu třeťáku jsem se dala víc na hudbu. Hraní na flétnu (protože klavír už je pár let problém přivézt), zpěv. A dostala jsem se náhodou až k jednomu úžasnému zpěvákovi. Z Finska. Uchvátil mne. A začala jsem chtít jít studovat finštinu. Hrozně moc. Nemohla jsem se toho pustit. Po pár dnech rána jako z čistého nebe - na UK to je dvojobor. Co k tomu? Je mi doporučena sociologie. Nadšená, že budu socka a humáč zároveň, dozvídám se další neštěstí - na UK socka dvojobor není. Ale prej jinde jo. (Ignorujme fakt, že ta osoba doteď po půl roku - a to se dá asi považovat za kamarádku? - nepochopila, že já vážně chci jít do Prahy a ne někam na druhou stranu ČR...) Co tedy k tomu? Nebo to vzdát rovnou, předem? Hledám, hledám, jedno horší a děsivější než druhé, jen co je pravda. No, teď jsem možná něco našla. Nebo je to jen můj výmysl, iluze.

Ale já to nevzdávám. On mě život někam zavede nebo se tam zavedu sama. Nějak ale skončím. A třeba to bude líp než pod tím mostem. Třeba to bude v baráku se čtyřma titulama a pětinásobkem + 1 koček. Ne že by ta druhá část nebyla ideální.

Moc přemýšlím.

20. června 2018 v 23:10 | Náťa |  Moje žvásty
Někdy moc přemýšlím. Někdy, když je mi hůř. A někdy zase, když je mi líp. Ale i když teď je to spíše ta druhá možnost, nepřijde mi, že by to bylo o tolik lepší.

Přijdu si občas, jakoby celý můj život byl voda ve studni, rozdělená na vrstvy, každá jiná. Ale teď se nějak omylem slévají dohromady, a já netuším, kde jsem, snažím se mezi nimi alespoň udržet na hladině, když už nevím co je teď a co bylo včera, a co bylo před deseti lety mi přijde bližší než to co má být zítra...

Je to zvláštní pocit, jako bych já byla spíše nezávislý pozorovatel, který už ani moc neovlivňuje to, co dělá. Přijdu si trochu bezmocná. Ale zase ne tolik odloučená od reality. Jenom trochu, maličko šoupnutá na stranu. Ale nikdo už mě nevrátí zpátky. Ani já to neumím.

Přitom se raduji z maličkostí, a žiju si docela dobrý život, možná i takový, jako jsem si to dřív přála... asi si něco nepřipouštím, mám v sobě nějaký blok, jinak si nedokážu vysvětlit, že si přijdu nešťastnější a více "mimo" než moje já před pěti lety...

Pro mého kamaráda Mí

Půlnoční...

6. června 2018 v 0:01 | Náťa |  Moje žvásty
Mám občas pocit, že je to všechno nesmyslné. Celý život, systém, zajeté koleje. Nebo třeba to, že mám stále nahoře na blogu jako novinku "Přání do nového roku". No, nový rok je skoro v půlce, a já nemůžu říct, že by byl třeba lepší nebo horší než jeho přechůdce.

Proč? Protože si na jeho předchůdce nepamatuju.

Nevím čím to je, ale mám čím dál tím větší potíže si vzpomenout, co se dělo v minulosti. Vždycky jsem byla ta s úžasnou pamětí, která kamarády opravovala, když vyprávěli něco, co se stalo trochu špatně. A dnes? Mám živější vzpomínky na to, jak mi byly tři a dostala jsem k narozkám bazén než na to, co se dělo za ty roky, co jsem na střední.

Co dál je zvláštní? Jak i přes to, že přestávám věřit, že to má smysl (ale snad jo, proč jinak bych tu byla? proč jinak bychom tu všichni byli? vážně se nesmířím s vysvětlením od Camuse.), tak pociťuji malou radost z maličkostí.

Pěkný soundtrack, který mi připomněl anime, které jsem viděla před roky. To, že se můžu zhluboka nadechnout (pokud možno osamotě, protože pak přede mnou nikdo neutíká, abych ho náhodou nepochrchlala). Když si s někým píšu a já hádám, co by na to asi odpověděl, a trefím se.

Ale není tohle na životě nejdůležitější? Radost z takových malých věcí?

Než aby na sebe všichni jen bezdůvodně štěkali. Tak jako to dělají dnes a denně. Copak to přináší něco dobrého? Vím, jsem naivní. Ale neříkejte mi, že by to... postupem času, nějak nešlo. Vykašlat se na všechny ty blbosti, které jsou podle dnešních zajetých kolejí "důležité" a nahradit je něčím, co opravdu důležité je.

Každopádně, neklasifikace dneska lítají jako facky, takže jestli neprolezu do čtvrťáku a nedostanu se na jinou střední, tak mi můžete dát tipy na nějaké pěkné mosty, pod které moc neprší a není tam narváno. Díky.